Z amerického originálu: The Fault in Our Stars (2012)
Autor: John Green
Překlad: Veronika Volhejnová
Žánr: Young Adult, Contemporary
Vydalo: Yoli, 2014
Počet stran: 240
Hodnocení: ★★★✰✰
Oficiální anotace: Hazel Grace diagnostikovali ve třinácti letech rakovinu štítné žlázy, teď je jí šestnáct a rakovina je v posledním stádiu. Nikdo neví, jak dlouho bude žít, ale vědí, že smrt je nevyhnutelná.
Hazel Grace tráví dny sledováním nekonečného pořadu Amerika hledá topmodelku a čtením dokola její oblíbené knížky Císařský neduh od holandského spisovatele Petera Van Houtena. Začne z donucení rodičů chodit do podpůrné skupiny, kde se schází lidé s rakovinou. Tam se seznámí s okouzlujícím Augustem Watersem, neboli Gusem, s klukem, jenž vyšel z boje s rakovinou s amputovanou nohou.
Hazel začne trávit s Gusem hodně času. Baví se například sledováním filmů, hraním videoher a jinými naprosto běžnými činnostmi. Gus jednoduše probudí v Hazel znovu chuť žít. Hazel si ale plně uvědomuje, že brzy umře, a proto se zpočátku bojí do Guse zamilovat, neboť má obavy, že mu její smrt zlomí srdce. Gus ji ale neustále přesvědčuje, že by si tu krásu zamilovanosti měli užít právě proto, že oba dobře vědí, jak málo času jim zbývá.
Patrně mám problém se stylem psaní Johna Greena.
Jako autorovi mu zajisté nemohu upřít čtivost jeho příběhů. Píše bezesporu s nadhledem a jím vytvořené fiktivní postavy mají většinou prapodivný smysl pro humor s kapkou sarkasmu. Otázkou je, zdali je to vítané u příběhů, kde jako hlavní téma figuruje duševní zdraví nebo sebevražda.
Kniha, která se mi od autora poprvé dostala do rukou byla shodou okolností i první kniha, kterou napsal. Hledání Aljašky. Četla jsem ji v době, kdy mi ještě knihy a čtení obecně, nic moc neříkaly. Tehdy, to bylo asi před šesti lety, zrovna vycházel filmový snímek Hvězdy nám nepřály. John Green byl jako téma na každodenním pořádku. Všichni o něm mluvili. Všichni chodili na film do kin a taky všichni četli jeho knížky. A to třeba i tací, kteří do onoho okamžiku zastávali nekompromisní životní názor, že čtou maximálně kalorické hodnoty na obalech od potravin.
První pokus s Aljaškou nevyšel. Knihu jsem odložila asi po 90 stranách. Nebavila mě. Zůstala ležet vedle mé postele na nočním stolku dalšího půl roku, než dostala druhou šanci. Sice, že mi to trvalo pár týdnů, knihu se mi na druhý pokus dočíst podařilo. I s odstupem několika let na ni však do dnešního dne nemám ucelený názor.
Před pár dny jsem dočetla Greenův neznámější a čtenáři nejoblíbenější titul, Hvězdy nám nepřály. A hádejte co? Stejně jako Aljaška, i Hvězdy mi zanechaly hořkosladkou pachuť na jazyku, a ne zrovna v dobrém slova smyslu.
Nikdo nechce vystupovat z davu. Tohle pravidlo platí stejně dobře jak v našich osobních životech, tak třeba i v knižní komunitě. Když se do všemi tak omílané knihy konečně začteme, jsme již do určité míry ovlivněni. Ať chceme, nebo ne. V těchto případech máme tendenci vyhledávat superlativa a problematické pasáže ignorovat, nebo z mysli jednoduše vypouštět.
Častokrát dávám knížce vysoké hodnocení jenom na základě svého subjektivního prožitku, což je myslím celkem logické. Rozdíl a možná i trochu ironií je ale to, že právě na takové tituly dokáži přes své hodnocení nahlížet více objektivně. Dokáži mimo pozitiv upozornit i na negativa. Nesnažím se je přehlížet. Vidíte ten vzorec? U známých knih chyby nevědomě ignorujeme, zatímco u svých oblíbených je dokážeme pojmenovat.
Před pár dny jsem dočetla Greenův neznámější a čtenáři nejoblíbenější titul, Hvězdy nám nepřály. A hádejte co? Stejně jako Aljaška, i Hvězdy mi zanechaly hořkosladkou pachuť na jazyku, a ne zrovna v dobrém slova smyslu.
„ Jsem na horský dráze, která jede jenom nahoru, kamaráde. “Mám pocit, že knihy, které jsou obecně velmi známé a sklízí nadšené ohlasy ze všech stran, získávají nálepku Tohle se mi musí líbit ještě předtím, než se do příběhu vůbec začteme.
Nikdo nechce vystupovat z davu. Tohle pravidlo platí stejně dobře jak v našich osobních životech, tak třeba i v knižní komunitě. Když se do všemi tak omílané knihy konečně začteme, jsme již do určité míry ovlivněni. Ať chceme, nebo ne. V těchto případech máme tendenci vyhledávat superlativa a problematické pasáže ignorovat, nebo z mysli jednoduše vypouštět.
Častokrát dávám knížce vysoké hodnocení jenom na základě svého subjektivního prožitku, což je myslím celkem logické. Rozdíl a možná i trochu ironií je ale to, že právě na takové tituly dokáži přes své hodnocení nahlížet více objektivně. Dokáži mimo pozitiv upozornit i na negativa. Nesnažím se je přehlížet. Vidíte ten vzorec? U známých knih chyby nevědomě ignorujeme, zatímco u svých oblíbených je dokážeme pojmenovat.
„ Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna. “
John Green dovedl svými příběhy bezesporu obrovské množství lidí ke čtení. Možná, že když bych se tehdy nenechala strhnout davem a nepřečetla Aljašku, četla bych dodnes namísto knih pouze etikety. Vážím si jeho příběhů. Jsou důležité pro spousty čtenářů a to respektuji. Hvězdy nám nepřály ukazují život i z té stinné stránky. Nepřibarveně. Totiž, že rakovina někdy dostane na kolena i úplně mladého člověka. A že i takhle mladý člověk může na toto onemocnění umřít. John Green píše o důležitých tématech, která by se rozhodně neměla tabuizovat. Ne vždy s ním však souzním ve stylu, jakým o nich píše nebo jak je podává svým čtenářům. Hvězdy nám nepřály i Hledání Aljašky měly ve svém obsahu poměrně velkou řadu pasáží týkajících se náboženství a s ním souvisejících otázek života. Připočtěte k tomu Greenův specifický humor a vyjde vám z toho komentář Hazel, hlavní protagonistky Hvězdy nám nepřály, která ve svých myšlenkách popisuje víru v Boha jako intelektuální nedostatečnost. Chápu autorův záměr představit čtenáři hrdinku tohoto příběhu jako ateistku, ale podání onoho faktu může ve výsledku pro mnohé lidi vyznít až urážlivě.
Autor používal častokrát filosofování v pasážích, kde to jednoduše nebylo nutné. Hvězdy jsou sami o sobě hlubokým příběhem s důležitým poselstvím, nepotřebují tudíž v každé druhé větě moudro světa. Jako celek to pak působí přehnaně a zbytečně. Abyste mne pro příklad lépe pochopili. Rádoby hlubokou větu řekla v této knize snad každá postava, a to i včetně taxikáře. Proč?
Pojďme si to shrnout. Hvězdy nám nepřály. Kniha, která mě naštvala, rozesmála a rozbrečela. Je to jeden z mála případů, kdy se mi původní knižní příběh líbí více na filmovém plátně. Film má skvělé herecké obsazení, nesmrtelný soundtrack, takovou tu zdravou kapku klišé a amerického humoru. Pokud jste knižní předlohu k filmu nečetli, doporučit ji za sebe nemohu. Samotnou filmovou adaptaci však ano.
Autor používal častokrát filosofování v pasážích, kde to jednoduše nebylo nutné. Hvězdy jsou sami o sobě hlubokým příběhem s důležitým poselstvím, nepotřebují tudíž v každé druhé větě moudro světa. Jako celek to pak působí přehnaně a zbytečně. Abyste mne pro příklad lépe pochopili. Rádoby hlubokou větu řekla v této knize snad každá postava, a to i včetně taxikáře. Proč?
Pojďme si to shrnout. Hvězdy nám nepřály. Kniha, která mě naštvala, rozesmála a rozbrečela. Je to jeden z mála případů, kdy se mi původní knižní příběh líbí více na filmovém plátně. Film má skvělé herecké obsazení, nesmrtelný soundtrack, takovou tu zdravou kapku klišé a amerického humoru. Pokud jste knižní předlohu k filmu nečetli, doporučit ji za sebe nemohu. Samotnou filmovou adaptaci však ano.
FILMOVÁ ADAPTACE
Žádné komentáře:
Okomentovat